Název

ULTRATRAIL * BÍLÉ KARPATY * 32 KM, 1100 PŘEVÝŠENÍ

Popis

CUTT Bílé Karpaty 20. 5. 2017
Vánoce 2016 byly ve znamení bláznivých rozhodnutí. První takové bylo, že na jaře zaběhnu půlmaraton a druhé, že určitě zvládnu nějaký ultratrail minimálně 30-ti kilometrový ;-)
Obojí už mám za sebou a můžu porovnávat: půlmaraton byl obrovská výzva, protože jsem si dala časový limit (povedlo se mi ho splnit s rezervou), ultratrail je spíše záležitost srdeční. Odjakživa jsem milovala kopce, hory a toulání po lese a v poslední době začínám být „závislá“ na běhu. No, a když to dám dohromady – vyjde zákonitě běhání v kopcích.
Kupodivu mi to nikdo nerozmluvil, naopak, Zdeňa mi rozepsal intenzivní trénink a dohlížel i na můj jídelníček. Ne mně bylo trénink dodržovat a pracovat na tom, aby mi závod nesabotovala hlava.
V pátek večer před závodem jsem byla pořád v klidu (ještě mi to asi nedocházelo), sbalila jsem si vše, co možná budu potřebovat a ještě pár drobností navíc – něco málo na sebe (hlavně, aby to ladilo :), dobré boty, běžecký batoh s vodním vakem, trochu hořčíku proti křečím a hlavně - toaletní papír (kdybych se z toho náhodou po…)
V sobotu jsme vstávali ve 4:30, dali malou snídani, zkontrolovali věcí a vyrazili jsme. V 7:00 už jsme byli ve Vápenkách zaregistrovaní a teprve se startovním číslem v ruce u kávy, jsem začala být nervózní, jestli jsem to nepřehnala, jestli na to mám…..
Naštěstí jsem neměla moc času na rozmýšlení, prostě jsme v 8:00 odstartovali a hned od startu jsme začali stoupat, sice jen mírně, ale zato dloooooouho, vlastně celých 5 km bylo do kopce. Nohy fungovaly skvěle, tepy nízké, měla jsem obrovskou chuť to pořádně rozběhnout, ale Zdeňa mně pořád brzdil, ať se neženu , že nás čeká ještě dost kilometrů – tak jsme klusali a popovídali si se Zuzkou z Pardubic. Prostě pohodový start.
Dalších asi 10 km jsme běželi na Slovensku, kde nás překvapily krásné lesní cestičky a minimální stoupání, takový odpočinkový a kochací výběh. Ale pohodička na 17. km brzy skončila, jeden špatný došlap a moje pravé koleno začalo tvrdit, že už nepoběží a pár dalších kilometrů jsem opravdu nemohla nazvat během – střídavě jsem popobíhala a chodila, Zdeňa trpělivě coural se mnou a podporoval mně. Chvíli mi bylo do breku, všechno skvěle fungovalo, nohy mně nebolely ani v kopcích, tepy byly ukázkově nízké, výborně se mi dýchalo, hlava chtěla běžet a nezastavit se …. Blbé koleno!!!!
Sjezdovkou na Myjavě jsme se vyškrábali k první občerstvovačce, ta byla luxusní – voda, ionťák, cola, nealko, ovoce, koláče, salám, olivy, hrozinky, čokolády a největší radost mi udělali gumoví medvědi – vitamíny dobré nálady (ty jsem si nabrala i na další cestu).Indiánem jsme se nakonec dostali na nejvyšší bod Velkou Javořinu, kde byla druhá občerstvovačka, pak už jsem nějak vykulhala poslední sjezdovku a čekalo nás posledních 9 km do cíle a všechny z kopce. Ještě chvíli trvalo, než jsem to koleno přesvědčila, že prostě poběžím, i když se mu to nelíbí. Jestli ho něco bolí, je to jeho problém…. Z kopců to byl spíš poskokový běh s odlehčováním pravé nohy, ale šlo to.
Nakonec jsme do cíle doběhli v čase 4:15:00 – což není úplně ostudné. Na závěr jsme v pramičce převeslovali malý rybníček tam a zpět a medaile byly naše.
A jak jsem napsala na začátku, je to srdeční záležitost, takže příští týden znovu 30 km v Beskydech…

(omlouváme se za kvalitu fotek, jsou z mobilu a dokonce některé za běhu

Nastavení